Výpověď příslušníků jednotky Josef
1.
Přeložený přepis výslechu Ernesta Oravce
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek fond 325/125/3
Levoča 16.listopadu 1945
Věc: spolupráce Ernesta Oravce s teroristickou skupinou Sekule při přepadení a vraždění v obci Prlov na Moravě asi 15 km od Vizovic.
Ernest Oravec 12.1. 1925 ve Švedlári
Co víte o přepadu partyzánů v obci Prlov německým vojskem a o spoluúčasti frekventantů špionážního kurzu z Vizovic?
/přeloženo ze slovenštiny/
Dne 23. Dubna 1945 jsme dostali rozkaz od našeho velitele kurzu ve Vizovicích Tuttera, zjistit zda jsou v obci Prlov ubytováni partyzánští velitelé a to v domě číslo 50. Měl to být jeden Čech a jeden Rus. Úkol byl svěřen dvěma skupinám. První tvořili Lorinc, Hanisko, Novák, Ošust a já. Druhá skupina – Močári, Hudec,Gaal, Valovič a ještě jeden toho podle jména neznám /pozn.autora Miroslav Pergler/.
Po obědě asi okolo druhé hodiny onoho dne jsme se vydali ve skupinkách po dvou až třech mužích k Prlovu. Já sem šel s Lorinczem. Cestou jsme však zabloudili a dostali jsme se asi ve čtyři hodiny do nějaké obce, kde jsme se informovali, kterým směrem je Prlov. Do Prlova jsme se dostali asi v půl osmé večer. Ve vesnici jsme se ptali místních na vojáky ve slovenských uniformách. Dozvěděli jsme se, že šli okolo vesnice po okraji lesa. My jsme se vydali stejným směrem a vůbec jsme se nesnažili plnit úkol, který nám byl svěřen. Ostatní jsme nenašli a tak jsme se utábořili v malém lesíku na noc asi 200 metrů za Prlovem. Ráno asi v pět jsme zpozorovali postupující německé jednotky, které se blížily k Prlovu. Když k nám došli první vojáci, hned jsme se jim ohlásili, řekli jsme kdo jsme a oni nás vzali s sebou směrem na Prlov. Úplně jsme Prlov obklíčili. Do vesnice jsem se nedostal, neboť jednotku se kterou jsem byl já ponechali na obklíčení a ostatní se vydali do vesnice, která zůstala obklíčená celou dobu akce. Co se dále odehrávalo ve vesnici přesně nevím, vím jen to, že Němci sehnali všechny obyvatele do hostince a část obyvatel vyvedli do sousední vesnice směrem na Vizovice. Asi za dvě hodiny se ve vesnici spustila palba z automatů. Podle způsobu střelby krátkými dávkami a poznámek německých vojáků jsem vycítil, že střílejí obyvatele Prlova. Střelba trvala asi půl hodiny. Po skončení střelby německá jednotka se kterou jsem byl i já, dostala rozkaz vrátit se přes Prlov do Vizovic.
Poznámka: Většinou se příslušníci jednotky Josef přímo účastnili rabování, výslechů i poprav. Byl to způsob jak získat zkušenosti pro jejich budoucí nasazení v týlu nepřítele. Pokoušeli se ve výpovědích svalovat vinu jeden na druhého, takže tyto výslechy nebyly úplně směrodatné pro určení jednotlivých viníků. pozn.autora
2.
Zdroj:
Z anonymního blogu přeložil a upravil Mgr. Pavel Papst
Pozn. tato vzpomínka velmi dobře zapadá do obrazu činnosti jednotky Josef a ilustruje její polovojenský až teroristický charakter. Pro dokreslení. Akce v Třešti s domělými -partyzány, dopadla tragicky a stála dva mladé lidské životy, Jaroslava Straky a Vladimíra Kukrechta, třetí z této trojice odbojářů ze skupiny RE-VÍ Rostislav Dvořák s velkým štěstím vyvázl živý. Tyto skutečnosti jsou uvedeny v knize R.Cílka - Agónie .
VZPOMÍNKY BRANDEBURÁKA Z BRATISLAVY
Tento překlad je proto jen kompilát autorových vzpomínek vztahujícím se k Slovensku a jeho službě během Povstání, příjezdu ruské fronty a konce války z pohledu příslušníka tzv.Brandenburských .. Z několika poznámokv v rukopise - i těch "pod čarou", které se z objektivních důvodů nedostaly do překladu-lze usuzovat, že představiteli tohoto příběhu se po válce návrat domů do Bratislavy opravdu povedl, alespoň na chvíli. Otázkou zůstává, zda se mu povedla i repatriace, v každém případě je jisté, že později se dostal do Německa a žil v Mnichově. Třeba si však uvědomit, že při výcviku, jakým prošel a úkolech, jaké plnil v řadách jednotky Brandenburg (které se po atentátu na AH v červenci 1944 postupně dostaly zcela pod velení RSHA av operačních plánech Třetí Říše dostali pojmenování Jagdkmmandos, Jagdeinsatz Slowakai a pod. ), je i možnost repatriace pořízením si falešných dokladů uvěřitelná. V podmínkách poválečné Bratislavy a zde fungující šedé ekonomiky bezpochyby tímto způsobem začalo žít s novou identitou pár Bratislavanů, předtím sloužících v jednotkách německé branné moci.
"Měl bych začít zřejmě už tím, co předcházelo chlapeckému predvojenskému výcviku v tehdejším systému výchovy německých chlapců, a tedy i radovánkám a zálibám, vztahujícím se k mému ranému mládí:
1.4.1938 jsem vstoupil do německého Tělocvičné spolku (Turnverein), zejména z důvodu, že se tam opravdu cvičilo. Cviky s nářadím i bez, hrála se házená a vybíjená, ne fotbal. Zpočátku to byl jen jeden oddíl kolem 120 chlapců, rozdělen do 3 čet vždy po 3 družstvech. Na konci roku 1938 již byly 2 oddíly, následně se přistoupilo k blokování vstupu nových členů. Po roce 1938 a 1939 byl nával tak velký, že se přistoupilo k členění podle rajonizácie - příslušnosti k městské části. Mě přidělili k 3. oddílu a přibyl ještě čtvrtý. 5. oddíl tvořili hudebníci - pro hudební doprovod. Skládal se z malých bubínků, polních bubnů, příčných fléten, a fanfár (polnic). Později byl ještě připojen celý mládežnický orchestr. Mou další velkou zálibou byla hudba.
V roce 1942 jsem tedy převzal tento orchestr (turnerského spolku) jako dirigent, k čemuž jsem dostal v hudební škole i patřičný rychlokurz - jak číst partituru, správně dirigovat a podobně. Já už jsem totiž předtím hrál od 8 let v městské hudební škole na klavír a v 10 letech přibral i housle. Tuto školu jsem navštěvoval až do konce roku 1943.
Přibližně až v roce 1942 nám byl oznámen příslib přidělení německého státního občanství, který se i uskutečnil. Pro nás prešporákov/Bratislavanů/ až do té doby nepřicházela v úvahu relokace do Sudet, ke které se někteří odhodlali a podnikli ji okamžitě po "anšlusu" v 1938. Jednak jsme tu na Slovensku bez omezení mohli zůstat žít, současně jsme neměli žádnou motivaci k takovému aktu - co bychom my měšťané vlastně dělali například v takovém Moravském Novém Městě (dnes Uničov v ČR), že?
Být Němcům na Slovensku mělo však i své nevýhody - museli jsme například platit vyšší školné a odrazu jsme byli ve svém rodném Prešpurku v mnoha ohledech jakoby cizinci. Chodil jsem na německé Lenárd-Gymnasium na Palisáda (Lenárd byl rozený prešporák av Německu slavný fyzik - nositel Nobelovy ceny) a dostal jsem se do věku brance. Už na konci roku 1942 jsem byl podroben odvodovému řízení u komise při misi německé branné moci v Prešpurku a povolávací rozkaz mi přišel v únoru 1944. Tehdy jsem s ním hned šel za naším rektorem, dr. Hellerem, aby mi poradil co dál (o tomto mi vystavil rektor po válce písemné svědectví). Na rozdíl od Říše, na Slovensku neexistoval statut tzv.. "Nouzové" válečné maturity (Kriegsabitur), a problém se týkal dost velkého okruhu německých žáků v Prešpurku. Řešilo se to až na německém velvyslanectví a misi nem. branné moci v Prešpurku, žádali jsme odklad, či jiné řešení. Slovenský žáků odvody netýkaly a mohli dokončit oktávu a maturitní zkoušku ...
Jakkoliv, dostal jsem sice odklad, ale jen do konce září 1944.
Události 20.července 1944 však vše změnily - šéfem záložní armády se na chvíli stal říšský vůdce SS Heinrich Himmler (v našem slangu nazýván Reichsheini) a všechny odklady byly anulovány!
Já jsem se přesně v té době nacházel s rozhlasovým pěveckým sborem v srbském Banátu na šňůře kulturních akcí a vrátili jsme se zpět až na konci července ... Přivítala mě moje mamka s pláčem, tak jsem se jí ptal, jestli snad někdo nezemřel? Odpověděla - ne, ale musíš narukovat a hlásit se ve Vídni již 3. srpna!
Tady jsem ještě pozapomněl na jednu velmi důležitou věc, kterou ale všechno "to vojenské" v mých vzpomínkách začíná:
V 1943 roce byly v Říši, ale iv Němci osídlených zemích (dobytých i spřízněných), zřízené tzv.. tábory branné výchovy Wehrertüchtigungslager), kde němečtí branci dostávali čtyřtýdenní výcvik předvojenské výchovy. Instruktory byli výhradně příslušníci Wehrmachtu, kteří kvůli zranění či z jiného vážného důvodu nemohli být znovu převeleni na frontu. Téměř všichni instruktoři byli držiteli železného kříže I. a II. stupně. Do tohoto tábora jsem byl poslán i já, ve skupině přibližně 30 chlapců z Prešpurku ve věku 16-17 let. Vyzvedli a shromáždili si nás dva příslušníci SS, kteří nás doprovázeli až na místo - Marienberg ve Štýrsku. Cestovali jsme v nákladních vozech "dobytčáky" přes Vídeň a Linec. Na místo jsme dorazili o 4 hod.. ráno, takže jsme se museli chovat velmi tiše, abychom nerušili noční klid. Byli jsme ubytováni a rozděleni do volných pokojů v čistě dřevěných montovaných barácích tábora. Až kolem 10. hodiny nám přinesli snídani, sestávající z černé náhražkové kávy a housky s ovocným džemem. Představili jsme se ostatním brancům, o kterých jsme vzápětí zjistili, že pocházejí dalších koutů německého osídlení ve střední Evropě - ze srbského Banátu, od Bělehradu na východ položených osídlení Kikinda, Werschetz, Weisskirchen, Betschkerek (Vršac, Bela crkva, Zrenjanin v dnešní Vojvodině) . Vše další představovalo typický táborový život - nástup, seřadit podle výšky, zařazení do pokojů po 10 - a velmi rychle nás takto s ostatními branci pomíchaly. Vyprávěli pro nás prešporákov zpočátku velmi těžko srozumitelným dialektem švábčiny, ale velmi rychle jsme si vypomohli nám nativní češtinou a maďarštinou! Po čase jsme si dokonce osvojili a ovládli i ten jejich švábský dialekt ...
Vedoucím našeho tábora byl poručík Wehrmachtu, někdejší vůdce HJ, ostatní naši vyučující byli příslušníci SS. Stejný později vystřídal i našeho poručíka ...
Protože ještě pro nás nepřišli uniformy vzoru drillich (byly objednány z Bambergu), zahájili jsme turnus jen lehčím služebním výcvikem ve vlastních mládežnických uniformách, či dokonce v civilu. Četli jsme z map, dělali pochody terénem podle kompasu, cvičili pořadový výcvik, učili se pochodové písně. Navštěvovali jsme pamětihodnosti v okolí - poutní místo Marienberg, klášter v Admonte ...
Aby se nám snad nezačalo zdát, že jsme na nějakém výletě, nám po jistém čase náš představen vychovatel, v hodnosti Oberscharführera, avizoval v blízké době jisté změny:
"... Wartet nur Pimpfe .., jen počkejte srac, ještě se vám bude pařit z ... iti" (dobovým označením Pimpf se tehdy rozuměli chlapec mezi 10-14 lety).
Naše neblahé očekávání byly daleko překonány, protože si nás vzali do parády lidé z Waffen SS. Na nás gymnazistov se tehdy chápána jako na budoucích důstojnických čekatelů, a tak na nás byly nachystané speciální výcvikové nástrahy (extra Späßchen)!
Zde se vše odehrávalo podle hesla: "Tvrdý na sebe, ještě tvrdší na ostatní!"
Noční cvičení a orientační pochody v úplné tmě (úplné zatemnění nebylo simulované, bylo tehdy povinné kvůli spojeneckým náletům) střídaly nástupy a hlášení. Drillich se neustále střídal se sportovním oblečením, pyžamem a vlastní HJ uniformou. Nekonečné nácviky poplachů, pochodových formací a chování při náhlém propadu (útok hloubkového bombardéru, tanku - "Volla Deckung!"), Důvěrné seznamování se s blátem ... průzkum terénu a síly nepřítele ... podání řádného písemného i ústního hlášení. Při jednom průzkumu jsem takto představenému hlásil: "... nic ...", protože na mnou zkoumaném úseku" fronty "se opravdu nic nedělo. To bylo samozřejmě špatně, protože jsem měl správně hlásit "keine Feindberührung", což znamená žádný dotyk s nepřítelem. I na takových zdánlivých detailech bazírovali naši vychovatelé.
Na sklonku našeho výcviku byla následně provedena i náborová akce do Waffen SS. My jsme už dostali do rukou akceptační dopisy, což bylo dost neobvyklé, protože to bylo ještě před jednou (definitivní) zkouškou zdravotní způsobilosti. Kdo chtěl, mohl tehdy rovnou narukovat k nově vznikající 12. tankové divizi Hitlerjugend ...
Po 4 týdnech výcvik skončil a my jsme ho přežili. Později v roce 1943 začali povolávat branců z našeho gymnázia do tábora předvojenské výchovy po třídách. Naše třída šla do Marienberg v prosinci 1943. Jelikož já už jsem měl tento výcvik za sebou, zůstal jsem doma v Prešpurku a užíval si školní vyučování jen s 10 žáky, kteří nebyli odvedeni ze zdravotních důvodů, případně takových, co na predvojenskú výchovu z nějakého důvodu prostě nešli (i takoví byli). Moji spolužáci však zažili již trochu mírnější výcvik jako já, protože během jejich turnusu se hodně lyžovalo ...
Vraťme se ale ve vyprávění do Vídně, kam jsem 3. srpna 1944 narukoval ke slavné 44. divizi s tradičním názvem Hoch-u. Deutschmeister-Division (H.uD.). V mé další vojenské kariéře najednou nastal zásadní zvrat, způsobený faktem, že jsem si jako lokálpatriot vždy pomyslně vpisoval do kolonky občanství :"... Ich bin ein Pressburger ....". Jak rozený prešporák jsem nativně ovládal 3 jazyky, a důvěrně znal slovenský reálie. Později mi oznámili, že budu od H.u D. přeložen ke divizi se zvláštním určením (zbV - zur besonderen Verwendung) "Brandenburg".
Nebyl jsem z toho tehdy velmi moudrý, měli jsme však už brzy všechno zakusit. Jeden poručík mi zhruba vysvětlil, o jaké "zvláštní" či i normálně frontové nasazení půjde. Mezitím byl konec srpna a já jsem byl ještě s jedním, ze Slovenska pocházejícím vojákům, naložený na náklaďák a odvezen na směr Schwechat (toto okolí jsem přece výborně znal). Při Hainburgu stála kolona vozidel, dobře zamaskovaná proti hloubkovým letcům. Oba jsme se hlásili u velitele jednotky, tehdy poručíka Pawlowského.
Tohoto jsem později, už po válce opět setkal - bydlel dokonce na mé ulici ...
Velitel se mě tehdy zeptal, jak dlouho jsem pryč z Prešpurku, tak jsem mu odpověděl, že jen od 3. srpna. Přinesl plán města Prešpurku a ukázal mi objekty, které jsme měli obsadit! Bylo tam i slovenské ministerstvo obrany ... Na mou otázku, že proč - vždyť jsou to přece naši spojenci - mi odvětil, že na Slovensku vypuklo povstání a nyní je na prosbu slovenského prezidenta Tisa nezbytný vojenský zákrok. Otázkou bylo, jak se tam nejlépe dostat, očekávali jsme i odpor útočné vozby či tanků. Nadhodil jsem mu - dovolil jsem si tehdy takovou troufalost - že když Slováci vyvolali povstání, tak budou jistě hlídat hlavní cesty. Navrhl jsem tedy jít vedlejšími cestami, vždyť jsem se tam vyznal. Bylo zde však riziko, zda vedlejší silnice nebudou zataraseny, či dokonce zahrazeny barikády. O chvíli později už jsme disponovali i potřebnými podrobnějšími informacemi. Byla to konkurenční výhoda, že naše jednotka rota Brandenburg, byla vždy z několika pramenů dobře informována ...
S mojí četou jsme bez potyček prošli dunajský most, pronikli až ke MNO, zajali jsme stráže a několik důstojníků. Ti důležitější již tak byly na cestě do centra povstání, Banské Bystrice ...
Na tomto místě přeruším vyprávění, protože se mi žádá říct trochu víc ke povstání na Slovensku. V publikovaném vydání zpravodajství Wehrmachtsbericht (disponuji nyní kartónovaným vydáním) se totiž člověk dočte jen stručnou zmínku (uprostřed října) o protipartizánskych bojích a na konci října o potlačení povstání ...
Přibližně kolem Vánoc 1943 se utvořil okruh různých lidí, tvořících opozici proti Němcům přátelsky naladěnému Tisovi reakci na stále více blížící se ruskou frontu. Dr. Husák, komunista, budoucí prezident Československa, Novomeský, Šmidke, jakož i další kruhy, se shodli na tom, že je třeba vyvolat v daném časovém okamžiku povstání, ideální tehdy, když se Sověti dostanou k slovenského hranicím. K takovému akci bylo třeba získat i vojáků a za tímto účelem byl navázán kontakt i se hlavním štábem důstojníky. Tito měli už také svůj plán na povstání, pro eventualitu "očištění se" v případě německého neúspěchu. Důstojnický sbor byl na takovém plánu zainteresován i proto, že část z nich bojovala proti Sovětům v české Rychlé divizi. Týkalo se to i někdejšího št. důstojníka plk. Goliana, pozdějšího generála štábu, jakož i dalších, kteří působili jako velitelé divize (někteří dokonce byli nositeli RK). Ministr národní obrany Čatloš celé toto událost kryl, ustanovil svého velitele štábu přípravami a jmenoval ho brigádním generálem. Zjevně fungovalo obousměrné spojení na Benešovu exilovou vládu v Londýně, které se mohlo povstání dobře hodit na oslabení německé fronty. Poslali proto další posilu, generála Viesta, do Banské Bystrice na středním Slovensku, kde bylo povstání vyhlášeno. Plánované bylo, že Sověti po překonání Dukelského průsmyku budou podpořeni na místě nacházejícími slovenskými armádními sbory, které jim pomohou obklíčit tamní německé jednotky. Sověti by pak přešli nikým neobťažovaní, Slovensku územím, aby mohli udeřit a obsadit letiště Schwechat (ne Vídeň, protože se tam nacházelo obyvatelstvo, které by musely zásobovat). Schwechat by byl pravděpodobně dalším východiskem pro výsadkové operace. Z tohoto plánu nakonec nic nebylo, protože Sověti nepostoupili dále proti německému odporu. Slovenský vojáci v bezprostředním týlu, předstíral opevňovací práce na Arpádova linii, sice na některých místech napadly německé opěrné body, ale byly rychle odzbrojení v operaci "Sběr brambor" (Kartoffelernte). Takto vypadl slovenský povstání celý jeden sbor, 20000 vojáků. 28. října 1944 bylo povstání na svém konci a přešlo se na partyzánský boj. Část vojáků utekla domů, někteří se dali k dispozici nově vytvořené domobraně ...
V Prešpurku nás ubytovali blízko Horského parku, jednak v německém pohostinství na Červeném kříži (pozn.překl. Dnešní hotel Albrecht), a také v bývalém německém kojeneckém domě, pozdějším dívčím internátě. Nadále jsme se věnovali výcviku a lehké strážní službě. Moje mamka se náramně radovala, že mě tak brzy a nečekaně zase vidí, dokonce i známí mínili, že jsem asi na dovolené. Jenže na dovolenou se nechodí se zbraní a se "Stahlhelm" na hlavě. Slovenská posádka v Prešpurku byla také odzbrojena a všude vládl klid. Ve volném čase jsme chodili korzovat, nebo do kina. Jelikož náš oddíl neměl žádnou polní kuchyni, stravovali jsme se v našem hostinci - snídaně, oběd i večeře, pokud jsme nebyli náhodou někde ve městě, kde jsme se snadno kdekoliv nakrmili. Žold mi chodil přímo na bankovní účet, takže jsem z něj nikdy moc nespatřil, avšak dostávali jsme stravné ve výši 72 korun Slovensku (Ks). Já jsem znal dosavadní ceny, které po německém obsazení mírně stouply nahoru, stále se však z toho dalo královsky vyžít. Za dobrý oběd člověk zaplatil 25-30 Ks, snídaně u našeho hostinského 5 Ks, takže peněz na naši četu bylo dost. Normální vojáci (Pozn. rozuměj Wehrmachtu) nedostávali žádné slovenské koruny, protože o nich bylo kompletně postaráno. Později mi němečtí vojáci vyprávěli, že za říšské marky zde nemohli nic nakoupit, i když to údajně mělo být v Prešpurku bez překážek. Ve skutečnosti to bylo možné jen u německých hostinských, obchodníků a vinařů, kteří říšské marky sice brali - pro forma, jídlo a víno však vojákům darovali! Na Slovensku se říšské marky nedalo nic dělat - byly zde bezcenné ...
Přibližně po 20. září nás přeložili do německé ochranné zóny, tzv.. Schutzzone, do Rohožník. Zde nám novým i déle sloužícím, ještě doladili výcvik do dokonalosti. Střílelo se ostrými, cvičil se hod granátem i střelba minometů. Dále jsme cvičili noční útoky na strážníci, podnikali noční pochody, kladli nálože a stavěli dřevěné lávky, vše pod instruktáží odborníků-ženistů. Byli jsme z toho dost uštvaní... Výuka pokračovala nácvikem ovládání různých, i kořistních ručních zbraní, např.. anglický STEN, zda ruský Nagant (oba is tlumiči), či ruských samopalů, námi nazývaných "balalajka", protože měli kulatý zásobník na 72 nábojů. S tím už se dalo dost dlouho střílet, německý MP vyžadoval mezitím 2x měnit zásobník! Stříleli jsme z MG42, s obrovskou kadencí ale současně i obrovskou spotřebou munice, i se slovenskými lehkým MG, se zásuvným zásobníkem na 20 ran.
Tedy každý den pořádně nabitý program ...
V Rohožník jsme už měli polní kuchyni, proto nám stravné zkrátili na 36 Sk. I tak nám z toho hodně zbývalo, protože jsme neměli příležitost ten peníz utratit. Koupil jsem si malý rozhlasový přijímač Philips Philetta za přibližně 800 SK, ale i sportovní košile pod uniformu a několik párů šedých ponožek , čím jsem nadobro vyřešil nepříjemný zápach.
V noci na 1. listopadu 1944 jsme byli železničním transportem přeloženi do Trenčianských Teplic, co byly lázně. V Trenčínské Teplé nás už čekali vozidla, které nás ta přepravily. Bylo tu dost hotelů, které v náš prospěch uvolnily jiné jednotky, takže jsme byli ubytováni velmi příjemně. Přestože jsme měli dobrou a bohatou stravu, i tak jsme si ji ještě vylepšovali u místního lahůdkáře - šunka, sýr, víno, čokoláda - zkrátka byli jsme tam vítanými zákazníky. Dokonce jsme si tu dopřáli i cukrárnu ...
Začátkem listopadu 1944 začaly naše první bojové nasazení na Slovensku, a sice proti partyzánům. Začali jsme slibně už prvním zátahem, za který náš velitel, jeden Feldwebel a jeden Jäger z naší jednotky, obdrželi EK II. Co přesně se tam stalo, jsme se nedozvěděli - věděli to jen zúčastnění a ti byli zavázáni mlčenlivostí. Tak to bylo zařízeno - žádná nasazená skupina zveřejněny podrobnosti, tedy nejpřísnější utajení. Nějaká podrobnost tu a tam prosákla nanejvýš čistě náhodně, od důvěrného kamaráda!
15. listopadu přišla na řadu naše četa. Vzbudili nás o 4. hod. ráno, rychlá káva a chléb s džemem, abychom nešli ven celkem nalačno. Měli jsme v blízkém okolí vypátrat partyzánskou skupinu. Čistou náhodou jsme hned dopadli jednoho, který vyhledal ve vesnici krejčího, aby si dal něco našít na blůzu. Měl smůlu. Později jsme narazili na skupinu asi 20 partyzánů, z čeho se vyvinula srážka a přestřelka. Zvlášť kulomet byl nepříjemný a přinutil nás ke krytí - prakticky nás přibil k zemi.
Nato říká náš poručík: "... ten kulomet musí pryč!"
Moje družstvo zajímalo pro ten účel nejvýhodnější polohu, teď už jen visela ve vzduchu otázka, kdo to udělá?
Feldwebel mi upřesnil: "Jäger, podnikněte něco!"
Moje družstvo tvořili zatím vojáci bez hodnosti, proto jsme se v jejím vedení týdně střídali, abychom nabírali zkušenosti. Ten den jsem vedl družstvo já a měl jsem velet. Bylo mi velmi zatěžko pověřit některého z kolegů potenciálně smrtelným úkolem a protože jsem byl dobrý ve vrhání granátem, troufl jsem si na tu věc. Odložil jsem stranou všechny nepotřebné věci, vzal s sebou jen ruční granát a revolver, a poprosil kolegy o krycí palbu. To znamená, že zatímco naši Jágr ostřelovali kulometné hnízdo, já jsem se připlazil na vzdálenost 30m. Pak jeden hod a bylo to ... když jsem pak přišel k zneškodnění kulometu, bylo mi z toho pohledu na zvracení.
Pokud člověk na protivníka jen z dálky střílel, neviděl účinky palby a nevěděl, jestli ho zranil, nebo zabil.
Jednoho člověka jsem tam přímo zabil, 4 dalších jsme zajali a někteří využili situaci na útěk ... pak jsem spatřil ještě jednoho, v kožené bundě, jak se snaží o útěk. Začal jsem ho pronásledovat, vzájemně jsme jej ostřelovali, když najednou odhodil tašku. Pak mu došly náboje a vzdal se.
Jelikož jsem si zapamatoval místo kam tašku hodil, donesl jsem ji našemu šéfovi, který ji dále předal šéfovi roty. Zbytek jednotky nás později pripochodoval na naši podporu.
Jak se později ukázalo, ukořistil jsem vynikající úlovek - byl to sovětský kapitán, jako kurýr s důležitými podklady. Jakkoliv, dozrál jsem i já na EK II, který mi byl, spolu s poručíkem a ještě mými 4 kamarády, udělen 29. listopadu. Bylo mi uděleno zvláštní volno, které jsem však nevyužil.
Mladý chytil kurýra - kapitána, to se ještě u naší jednotky nestalo!
Jak se však při výslechu zajatce ukázalo, bylo to trochu jinak a ze Sověta se vyklubal Čech z Brna. V naší jednotce také sloužili spolubojovníci z Brna, jeden z nich dokonce bydlel na stejné ulici jako zajatec, i když se předtím neznali.
Několik poznámek k Čechům: Hned po vypuknutí slovenského povstání byli verbováni dobrovolníci i v Protektorátu Čechy a Morava. V Protektorátu byly po obsazení ponecháni čeští vojáci, aby plnili úkoly při udržování pořádku (pozn. překl. - Č.vládní.vojsko). Teprve po atentátu na protektora Heydricha, který spáchali agenti SOE z Londýna, bylo toto vojsko rozpuštěné. Tito vojáci byli vycvičeni, potřebovali zaměstnání, tak byli na Slovensko přeneseni třemi cestami. Na jedné takové akci při odhalování "prevlňovania" českých posil povstání jsem se také podílel. Šest nás "vyzvedli" při prvním noclehu už na slovenské půdě, ale přibližně stejnému počtu jejich kolegů se podařilo uprchnout a dále páchat záškodnickou činnost. Naše jednotka vystřídala v Púchově strážní službu železnice, protože zde vybuchly dva nákladní vozy s municí a porouchanými náklaďáky a rozpoutala se divoká přestřelka. Toto vnímali vážně dokonce i železničáři a místní obyvatelé a hlásili to na nejbližším partyzánském velitelském stanovišti. Byli užaslí z toho, co to přišla za skupinka z Protektorátu. O všem byla naše jednotka dobře informována ...
Střídání stráží železnice byly příslušníci 178. divize lidových granátníků, kteří byli ze střídání velmi potěšeni a brzy je přesunuli na západ. Později jsem se dozvěděl, že byli použití v prosinci 1944 při Rundstetovej ofenzívě proti americkým jednotkám ...
Ještě v listopadu jsem byl s několika spolubojovníky převelen na východ do Tokajské oblasti na řece Tise, kde oproti nám "tábořili" Rumuni. Nyní byli pod sovětským velením, ale velmi živo na tomto úseku fronty nebylo ...
V druhé polovině prosince byla sestavena z ynaší jednotky malá skupina v civilu, jejímž úkolem bylo zatýkat partyzány, na které byl vydán zatykač. Dopadly jsme jednoho.
V lednu 1945 mě převelili jako instruktora blízko k hranicím s protektorátem, do Sekule na Záhorí (tzv. Schutzzone), kde byl výcvikový tábor. Školil jsem Slováků v dovednostech, které jsem sám pochytil jen před pár měsíci.
Začátkem února jsem byl přidělen k jedné bojové skupině jako tlumočník z maďarštiny. Šlo o pokus dostat se k obklíčené Budapešti ze severu, když předtím selhaly ty ze západu. Sověti zde však byly příliš silní ... Naše bojová skupina se skládala pouze přibližně z 500 mužů, německých i maďarských, s třemi útočnými děly Sturmgeschütz. Po počátečních úspěších se zastavil i tento postup. V polovině února to Budapešť vzdala!
Naše jednotka - ve velikosti slabého praporu - byla vývojem organizačně rozdělena na bojovou jednotku v Trenčianských Teplicích, záložní a výcvikovou jednotku v Sekulích a velení v Prešpurku.
Na konci března se přiblížily sovětské a rumunské oddíly k Prešpurku. Jelikož město bylo prohlášeno za pevnost, mělo být proti nepříteli bráněno. Zpočátku se počítalo i s naší jednotkou, od tohoto plánu se však nakonec upustilo. Jak jsem později po návratu domů po skončení války zjistil, leželo velké množství munice v Horském parku. Park byl z toho důvodu i uzavřený a já jsem se tam při jedné procházce neplánovaně ocitl, nevěda o této uzávěře. Ruské stráže mě však odtud velmi rychle vykázaly ...
Vraťme se však k dubnu 1945. Sověti pronikli severně od Prešpurku přes Malé Karpaty na západ, a tak jsme se ocitli v bezprostředním ohrožení. V spěchu jsme vyklidili a opustili náš tábor. Ponechali jsme si jen nejnutnější malou polní výbavu a zbytek zavazadel byl naložen na náklaďáky a koňské povozy.
Směr našeho dalšího pochodu byl Protektorát, přesněji Jihlava a cílem městečko Třešť. Počítali jsme is hlubokými ruskými tankovými průniky a byli na ně připraveni - nafasovali jsme množství pancéřových pěstí a ručních granátů. Náš ústup do cíle proběhl rychle, přes jižní Moravu - Mikulov a Znojmo, jen s jedním přenocováním. A tedy to byly dva pochody po 60km, což bylo pro nás - nebyli zvyklí na dlouhé pěší přesuny - dost namáhavé a vysilující. Naštěstí jsme měli horské boty (Bergschuhen), z nichž jsme neměli žádné otlaky, ačkoli byly tyto boty těžké.
V Třešti, který se jevil jako čistě české městečko, byli přijati Slováci z naší jednotky srdečně, oslovovali jejich "naši chlapci". Celá naše jednotka byla oblečena v slovenském uniformách.
Objevily se mezi námi i tři Češi, kteří se již hráli na partyzány, ale chyběly jim zbraně. Nechyběl jim však skvěle vybudován bunkr i s lehátky! Velmi jsme jim ho vychválili. Od tohoto nečekaného "přátelského setkání" si zjevně slibovali vítány získání zbraní a munice za potraviny. Naši Slováci však nyní neměli pro ně nic nazbyt, patřily totiž ke skupině, která se cítila v bývalém společném státě s Čechy jako ta oklamaná ... Naoko jsme s tímto výměnným obchodem souhlasili, rádoby partyzáni však byly vzápětí zatčeni, samozřejmě už "v závětří" mimo zvědavé pohledy civilistů.
Zdrželi jsme se tu jen krátce, a pak jako všech mých Slováků odveleli do Prahy, jsme se přeskupily na menší skupiny určené na partyzánský boj a diverzní působení v týlu nepřítele. Vpád nepřítele v té době už byl nezvratný - z východu Sověti a ze západu Američané.
S mojí malou skupinou jsme se přemístili na Šumavu. Dobře jsme se zařídili v jedné lesní chatě - zřejmě turistické útulni. Byl střed dubna a stále ještě dost sněhu. Očekávali jsme zbraně, munici a proviant, které jsme podle přesných plánů hodlali zakopat na různých místech, abychom mohli v brzké době diverze působit. Naše velení počítalo se s tím, že Sověti obsadí území bývalé Č.SR, řízky postupem od západu se tam však ocitli i Američané, kteří obsadili západní části Čech po linii Karlovy Vary-Rokycany (u Plzně)-Č.Budějovice. Toto bylo pro nás nové - boj s Američany.
Jakmile byly tyto přípravy s bojovým materiálem ukončeno, zůstala na tomto místě jen malá skupinka z naší jednotky. Toto místo bylo výborně umístěno, mohli jsme se zde pokaždé vyhnout postupovým směrem armád a ukrýt. Větší část našeho oddílu byla odvezena náklaďák směrem na Brno, kde jsme se ještě zúčastnili nasazení při Rosicích. Toto byla naše poslední akce v této válce. Toto okolí mi nebylo zcela neznámé, bylo to blízko známého závodního Masarykova okruhu, kde jsem s otcem před válkou chodíval na závody aut - otcovými sportovními hrdiny tehdy byly Rosenmeyer, Nuvolari, Caracciola. Na tomto frontovém úseku byl poměrný klid, ani Sověti velmi netoužili po hrdinské smrti tak blízko konce války, tak jak se stále dělo na berlínském frontě a na ostatních úsecích v dobývání Německu, kde utrpěli gigantické ztráty. 28.dubna však bylo Brno zabrány a my jsme byli opět na ústupu - na Šumavu.
Před Jihlavou jsme ještě narazili na zádržné patroly Waffen SS, která nás chtěla poslat zpět na frontu. Vytasili jsme hned proti těmto třem výrůstkem naše zbraně, tak raději odtáhli, aniž nás dále obtěžovali. V jedné obci západně od Jihlavy jsme se chtěli, jak se říká scivilizovať, tak jsme si začali pro každý případ obstarávat výměnným obchodem s Čechy potraviny, civilní oblečení, cigarety a sladkosti. Pro všechny případy jsme ale postavili stráž ... Na tomto úplném sklonku války už ale myslel každý na sebe a to se nám také stalo osudným. Při jednom takovém směnném obchodu s Čechy, kteří s námi žertovali na téma neodkladného konce, se začaly do civilu převlékat i naše stráže. Najednou se objevily partyzáni a stačilo jim jen - nás posbírat. Na nějaký odpor se nedalo ani jen pomyslet, zbraně jsme měli kdesi odloženo. Zuřil jsem v duchu na sebe - takový debakl!
Jeden Čech mi říká :"... neboj se nic, nic se vám nestane, potřebujeme jen vaše zbraně. "
Byl jsem z toho dost zmatený, protože oni byli na sudetských Němců ostří. Mohli nás na místě zastřelit ...
Po dvou dnech nás tedy předali Sovětům a ocitli jsme se v zajateckém táboře u Českých Budějovic. Bylo 3.května 1945. Bylo zde kolem 3000 zajatců, Němců, Maďarů, ale i vlasovci, utáboření na hlídaném prostranství pod širým nebem. Přes den už bylo celkem teplo, ale noci ještě byli chladné. Jídlo bylo mizerné, ačkoli v Protektorátu bylo uskladněno hodně "říšských" zásob. Rusové uspokojovaly nejprve svou poptávku. V prvních dnech jsme slyšeli hodně střelby, a často jsme myslievali nato, kdy přijdeme na řadu. Avšak Rusové stříleli hlavně vlasovci, i to jen tak, jak se říká, od mostu doprosta, když měli chuť a náladu. Pro Sověty byli tito zrádci, na kterých se nepoužije žádný pardon.
Vše nakonec dopadlo tak, že Sovětský svaz akutní potřeboval lidskou pracovní sílu na obnovu své válkou zničené země. Na konci května se v táboře hledali zajatci s ruskými jazykovými znalostmi, aby fungovaly jako tlumočníci. Samozřejmě jsem se přihlásil, doufajíc v získání o něco větší volnosti i více prležitostí, jak se dostat mimo tábor, a nakonec - snad utéct. "
"Měl bych začít zřejmě už tím, co předcházelo chlapeckému predvojenskému výcviku v tehdejším systému výchovy německých chlapců, a tedy i radovánkám a zálibám, vztahujícím se k mému ranému mládí:
1.4.1938 jsem vstoupil do německého Tělocvičné spolku (Turnverein), zejména z důvodu, že se tam opravdu cvičilo. Cviky s nářadím i bez, hrála se házená a vybíjená, ne fotbal. Zpočátku to byl jen jeden oddíl kolem 120 chlapců, rozdělen do 3 čet vždy po 3 družstvech. Na konci roku 1938 již byly 2 oddíly, následně se přistoupilo k blokování vstupu nových členů. Po roce 1938 a 1939 byl nával tak velký, že se přistoupilo k členění podle rajonizácie - příslušnosti k městské části. Mě přidělili k 3. oddílu a přibyl ještě čtvrtý. 5. oddíl tvořili hudebníci - pro hudební doprovod. Skládal se z malých bubínků, polních bubnů, příčných fléten, a fanfár (polnic). Později byl ještě připojen celý mládežnický orchestr. Mou další velkou zálibou byla hudba.
V roce 1942 jsem tedy převzal tento orchestr (turnerského spolku) jako dirigent, k čemuž jsem dostal v hudební škole i patřičný rychlokurz - jak číst partituru, správně dirigovat a podobně. Já už jsem totiž předtím hrál od 8 let v městské hudební škole na klavír a v 10 letech přibral i housle. Tuto školu jsem navštěvoval až do konce roku 1943.
Přibližně až v roce 1942 nám byl oznámen příslib přidělení německého státního občanství, který se i uskutečnil. Pro nás prešporákov/Bratislavanů/ až do té doby nepřicházela v úvahu relokace do Sudet, ke které se někteří odhodlali a podnikli ji okamžitě po "anšlusu" v 1938. Jednak jsme tu na Slovensku bez omezení mohli zůstat žít, současně jsme neměli žádnou motivaci k takovému aktu - co bychom my měšťané vlastně dělali například v takovém Moravském Novém Městě (dnes Uničov v ČR), že?
Být Němcům na Slovensku mělo však i své nevýhody - museli jsme například platit vyšší školné a odrazu jsme byli ve svém rodném Prešpurku v mnoha ohledech jakoby cizinci. Chodil jsem na německé Lenárd-Gymnasium na Palisáda (Lenárd byl rozený prešporák av Německu slavný fyzik - nositel Nobelovy ceny) a dostal jsem se do věku brance. Už na konci roku 1942 jsem byl podroben odvodovému řízení u komise při misi německé branné moci v Prešpurku a povolávací rozkaz mi přišel v únoru 1944. Tehdy jsem s ním hned šel za naším rektorem, dr. Hellerem, aby mi poradil co dál (o tomto mi vystavil rektor po válce písemné svědectví). Na rozdíl od Říše, na Slovensku neexistoval statut tzv.. "Nouzové" válečné maturity (Kriegsabitur), a problém se týkal dost velkého okruhu německých žáků v Prešpurku. Řešilo se to až na německém velvyslanectví a misi nem. branné moci v Prešpurku, žádali jsme odklad, či jiné řešení. Slovenský žáků odvody netýkaly a mohli dokončit oktávu a maturitní zkoušku ...
Jakkoliv, dostal jsem sice odklad, ale jen do konce září 1944.
Události 20.července 1944 však vše změnily - šéfem záložní armády se na chvíli stal říšský vůdce SS Heinrich Himmler (v našem slangu nazýván Reichsheini) a všechny odklady byly anulovány!
Já jsem se přesně v té době nacházel s rozhlasovým pěveckým sborem v srbském Banátu na šňůře kulturních akcí a vrátili jsme se zpět až na konci července ... Přivítala mě moje mamka s pláčem, tak jsem se jí ptal, jestli snad někdo nezemřel? Odpověděla - ne, ale musíš narukovat a hlásit se ve Vídni již 3. srpna!
Tady jsem ještě pozapomněl na jednu velmi důležitou věc, kterou ale všechno "to vojenské" v mých vzpomínkách začíná:
V 1943 roce byly v Říši, ale iv Němci osídlených zemích (dobytých i spřízněných), zřízené tzv.. tábory branné výchovy Wehrertüchtigungslager), kde němečtí branci dostávali čtyřtýdenní výcvik předvojenské výchovy. Instruktory byli výhradně příslušníci Wehrmachtu, kteří kvůli zranění či z jiného vážného důvodu nemohli být znovu převeleni na frontu. Téměř všichni instruktoři byli držiteli železného kříže I. a II. stupně. Do tohoto tábora jsem byl poslán i já, ve skupině přibližně 30 chlapců z Prešpurku ve věku 16-17 let. Vyzvedli a shromáždili si nás dva příslušníci SS, kteří nás doprovázeli až na místo - Marienberg ve Štýrsku. Cestovali jsme v nákladních vozech "dobytčáky" přes Vídeň a Linec. Na místo jsme dorazili o 4 hod.. ráno, takže jsme se museli chovat velmi tiše, abychom nerušili noční klid. Byli jsme ubytováni a rozděleni do volných pokojů v čistě dřevěných montovaných barácích tábora. Až kolem 10. hodiny nám přinesli snídani, sestávající z černé náhražkové kávy a housky s ovocným džemem. Představili jsme se ostatním brancům, o kterých jsme vzápětí zjistili, že pocházejí dalších koutů německého osídlení ve střední Evropě - ze srbského Banátu, od Bělehradu na východ položených osídlení Kikinda, Werschetz, Weisskirchen, Betschkerek (Vršac, Bela crkva, Zrenjanin v dnešní Vojvodině) . Vše další představovalo typický táborový život - nástup, seřadit podle výšky, zařazení do pokojů po 10 - a velmi rychle nás takto s ostatními branci pomíchaly. Vyprávěli pro nás prešporákov zpočátku velmi těžko srozumitelným dialektem švábčiny, ale velmi rychle jsme si vypomohli nám nativní češtinou a maďarštinou! Po čase jsme si dokonce osvojili a ovládli i ten jejich švábský dialekt ...
Vedoucím našeho tábora byl poručík Wehrmachtu, někdejší vůdce HJ, ostatní naši vyučující byli příslušníci SS. Stejný později vystřídal i našeho poručíka ...
Protože ještě pro nás nepřišli uniformy vzoru drillich (byly objednány z Bambergu), zahájili jsme turnus jen lehčím služebním výcvikem ve vlastních mládežnických uniformách, či dokonce v civilu. Četli jsme z map, dělali pochody terénem podle kompasu, cvičili pořadový výcvik, učili se pochodové písně. Navštěvovali jsme pamětihodnosti v okolí - poutní místo Marienberg, klášter v Admonte ...
Aby se nám snad nezačalo zdát, že jsme na nějakém výletě, nám po jistém čase náš představen vychovatel, v hodnosti Oberscharführera, avizoval v blízké době jisté změny:
"... Wartet nur Pimpfe .., jen počkejte srac, ještě se vám bude pařit z ... iti" (dobovým označením Pimpf se tehdy rozuměli chlapec mezi 10-14 lety).
Naše neblahé očekávání byly daleko překonány, protože si nás vzali do parády lidé z Waffen SS. Na nás gymnazistov se tehdy chápána jako na budoucích důstojnických čekatelů, a tak na nás byly nachystané speciální výcvikové nástrahy (extra Späßchen)!
Zde se vše odehrávalo podle hesla: "Tvrdý na sebe, ještě tvrdší na ostatní!"
Noční cvičení a orientační pochody v úplné tmě (úplné zatemnění nebylo simulované, bylo tehdy povinné kvůli spojeneckým náletům) střídaly nástupy a hlášení. Drillich se neustále střídal se sportovním oblečením, pyžamem a vlastní HJ uniformou. Nekonečné nácviky poplachů, pochodových formací a chování při náhlém propadu (útok hloubkového bombardéru, tanku - "Volla Deckung!"), Důvěrné seznamování se s blátem ... průzkum terénu a síly nepřítele ... podání řádného písemného i ústního hlášení. Při jednom průzkumu jsem takto představenému hlásil: "... nic ...", protože na mnou zkoumaném úseku" fronty "se opravdu nic nedělo. To bylo samozřejmě špatně, protože jsem měl správně hlásit "keine Feindberührung", což znamená žádný dotyk s nepřítelem. I na takových zdánlivých detailech bazírovali naši vychovatelé.
Na sklonku našeho výcviku byla následně provedena i náborová akce do Waffen SS. My jsme už dostali do rukou akceptační dopisy, což bylo dost neobvyklé, protože to bylo ještě před jednou (definitivní) zkouškou zdravotní způsobilosti. Kdo chtěl, mohl tehdy rovnou narukovat k nově vznikající 12. tankové divizi Hitlerjugend ...
Po 4 týdnech výcvik skončil a my jsme ho přežili. Později v roce 1943 začali povolávat branců z našeho gymnázia do tábora předvojenské výchovy po třídách. Naše třída šla do Marienberg v prosinci 1943. Jelikož já už jsem měl tento výcvik za sebou, zůstal jsem doma v Prešpurku a užíval si školní vyučování jen s 10 žáky, kteří nebyli odvedeni ze zdravotních důvodů, případně takových, co na predvojenskú výchovu z nějakého důvodu prostě nešli (i takoví byli). Moji spolužáci však zažili již trochu mírnější výcvik jako já, protože během jejich turnusu se hodně lyžovalo ...
Vraťme se ale ve vyprávění do Vídně, kam jsem 3. srpna 1944 narukoval ke slavné 44. divizi s tradičním názvem Hoch-u. Deutschmeister-Division (H.uD.). V mé další vojenské kariéře najednou nastal zásadní zvrat, způsobený faktem, že jsem si jako lokálpatriot vždy pomyslně vpisoval do kolonky občanství :"... Ich bin ein Pressburger ....". Jak rozený prešporák jsem nativně ovládal 3 jazyky, a důvěrně znal slovenský reálie. Později mi oznámili, že budu od H.u D. přeložen ke divizi se zvláštním určením (zbV - zur besonderen Verwendung) "Brandenburg".
Nebyl jsem z toho tehdy velmi moudrý, měli jsme však už brzy všechno zakusit. Jeden poručík mi zhruba vysvětlil, o jaké "zvláštní" či i normálně frontové nasazení půjde. Mezitím byl konec srpna a já jsem byl ještě s jedním, ze Slovenska pocházejícím vojákům, naložený na náklaďák a odvezen na směr Schwechat (toto okolí jsem přece výborně znal). Při Hainburgu stála kolona vozidel, dobře zamaskovaná proti hloubkovým letcům. Oba jsme se hlásili u velitele jednotky, tehdy poručíka Pawlowského.
Tohoto jsem později, už po válce opět setkal - bydlel dokonce na mé ulici ...
Velitel se mě tehdy zeptal, jak dlouho jsem pryč z Prešpurku, tak jsem mu odpověděl, že jen od 3. srpna. Přinesl plán města Prešpurku a ukázal mi objekty, které jsme měli obsadit! Bylo tam i slovenské ministerstvo obrany ... Na mou otázku, že proč - vždyť jsou to přece naši spojenci - mi odvětil, že na Slovensku vypuklo povstání a nyní je na prosbu slovenského prezidenta Tisa nezbytný vojenský zákrok. Otázkou bylo, jak se tam nejlépe dostat, očekávali jsme i odpor útočné vozby či tanků. Nadhodil jsem mu - dovolil jsem si tehdy takovou troufalost - že když Slováci vyvolali povstání, tak budou jistě hlídat hlavní cesty. Navrhl jsem tedy jít vedlejšími cestami, vždyť jsem se tam vyznal. Bylo zde však riziko, zda vedlejší silnice nebudou zataraseny, či dokonce zahrazeny barikády. O chvíli později už jsme disponovali i potřebnými podrobnějšími informacemi. Byla to konkurenční výhoda, že naše jednotka rota Brandenburg, byla vždy z několika pramenů dobře informována ...
S mojí četou jsme bez potyček prošli dunajský most, pronikli až ke MNO, zajali jsme stráže a několik důstojníků. Ti důležitější již tak byly na cestě do centra povstání, Banské Bystrice ...
Na tomto místě přeruším vyprávění, protože se mi žádá říct trochu víc ke povstání na Slovensku. V publikovaném vydání zpravodajství Wehrmachtsbericht (disponuji nyní kartónovaným vydáním) se totiž člověk dočte jen stručnou zmínku (uprostřed října) o protipartizánskych bojích a na konci října o potlačení povstání ...
Přibližně kolem Vánoc 1943 se utvořil okruh různých lidí, tvořících opozici proti Němcům přátelsky naladěnému Tisovi reakci na stále více blížící se ruskou frontu. Dr. Husák, komunista, budoucí prezident Československa, Novomeský, Šmidke, jakož i další kruhy, se shodli na tom, že je třeba vyvolat v daném časovém okamžiku povstání, ideální tehdy, když se Sověti dostanou k slovenského hranicím. K takovému akci bylo třeba získat i vojáků a za tímto účelem byl navázán kontakt i se hlavním štábem důstojníky. Tito měli už také svůj plán na povstání, pro eventualitu "očištění se" v případě německého neúspěchu. Důstojnický sbor byl na takovém plánu zainteresován i proto, že část z nich bojovala proti Sovětům v české Rychlé divizi. Týkalo se to i někdejšího št. důstojníka plk. Goliana, pozdějšího generála štábu, jakož i dalších, kteří působili jako velitelé divize (někteří dokonce byli nositeli RK). Ministr národní obrany Čatloš celé toto událost kryl, ustanovil svého velitele štábu přípravami a jmenoval ho brigádním generálem. Zjevně fungovalo obousměrné spojení na Benešovu exilovou vládu v Londýně, které se mohlo povstání dobře hodit na oslabení německé fronty. Poslali proto další posilu, generála Viesta, do Banské Bystrice na středním Slovensku, kde bylo povstání vyhlášeno. Plánované bylo, že Sověti po překonání Dukelského průsmyku budou podpořeni na místě nacházejícími slovenskými armádními sbory, které jim pomohou obklíčit tamní německé jednotky. Sověti by pak přešli nikým neobťažovaní, Slovensku územím, aby mohli udeřit a obsadit letiště Schwechat (ne Vídeň, protože se tam nacházelo obyvatelstvo, které by musely zásobovat). Schwechat by byl pravděpodobně dalším východiskem pro výsadkové operace. Z tohoto plánu nakonec nic nebylo, protože Sověti nepostoupili dále proti německému odporu. Slovenský vojáci v bezprostředním týlu, předstíral opevňovací práce na Arpádova linii, sice na některých místech napadly německé opěrné body, ale byly rychle odzbrojení v operaci "Sběr brambor" (Kartoffelernte). Takto vypadl slovenský povstání celý jeden sbor, 20000 vojáků. 28. října 1944 bylo povstání na svém konci a přešlo se na partyzánský boj. Část vojáků utekla domů, někteří se dali k dispozici nově vytvořené domobraně ...
V Prešpurku nás ubytovali blízko Horského parku, jednak v německém pohostinství na Červeném kříži (pozn.překl. Dnešní hotel Albrecht), a také v bývalém německém kojeneckém domě, pozdějším dívčím internátě. Nadále jsme se věnovali výcviku a lehké strážní službě. Moje mamka se náramně radovala, že mě tak brzy a nečekaně zase vidí, dokonce i známí mínili, že jsem asi na dovolené. Jenže na dovolenou se nechodí se zbraní a se "Stahlhelm" na hlavě. Slovenská posádka v Prešpurku byla také odzbrojena a všude vládl klid. Ve volném čase jsme chodili korzovat, nebo do kina. Jelikož náš oddíl neměl žádnou polní kuchyni, stravovali jsme se v našem hostinci - snídaně, oběd i večeře, pokud jsme nebyli náhodou někde ve městě, kde jsme se snadno kdekoliv nakrmili. Žold mi chodil přímo na bankovní účet, takže jsem z něj nikdy moc nespatřil, avšak dostávali jsme stravné ve výši 72 korun Slovensku (Ks). Já jsem znal dosavadní ceny, které po německém obsazení mírně stouply nahoru, stále se však z toho dalo královsky vyžít. Za dobrý oběd člověk zaplatil 25-30 Ks, snídaně u našeho hostinského 5 Ks, takže peněz na naši četu bylo dost. Normální vojáci (Pozn. rozuměj Wehrmachtu) nedostávali žádné slovenské koruny, protože o nich bylo kompletně postaráno. Později mi němečtí vojáci vyprávěli, že za říšské marky zde nemohli nic nakoupit, i když to údajně mělo být v Prešpurku bez překážek. Ve skutečnosti to bylo možné jen u německých hostinských, obchodníků a vinařů, kteří říšské marky sice brali - pro forma, jídlo a víno však vojákům darovali! Na Slovensku se říšské marky nedalo nic dělat - byly zde bezcenné ...
Přibližně po 20. září nás přeložili do německé ochranné zóny, tzv.. Schutzzone, do Rohožník. Zde nám novým i déle sloužícím, ještě doladili výcvik do dokonalosti. Střílelo se ostrými, cvičil se hod granátem i střelba minometů. Dále jsme cvičili noční útoky na strážníci, podnikali noční pochody, kladli nálože a stavěli dřevěné lávky, vše pod instruktáží odborníků-ženistů. Byli jsme z toho dost uštvaní... Výuka pokračovala nácvikem ovládání různých, i kořistních ručních zbraní, např.. anglický STEN, zda ruský Nagant (oba is tlumiči), či ruských samopalů, námi nazývaných "balalajka", protože měli kulatý zásobník na 72 nábojů. S tím už se dalo dost dlouho střílet, německý MP vyžadoval mezitím 2x měnit zásobník! Stříleli jsme z MG42, s obrovskou kadencí ale současně i obrovskou spotřebou munice, i se slovenskými lehkým MG, se zásuvným zásobníkem na 20 ran.
Tedy každý den pořádně nabitý program ...
V Rohožník jsme už měli polní kuchyni, proto nám stravné zkrátili na 36 Sk. I tak nám z toho hodně zbývalo, protože jsme neměli příležitost ten peníz utratit. Koupil jsem si malý rozhlasový přijímač Philips Philetta za přibližně 800 SK, ale i sportovní košile pod uniformu a několik párů šedých ponožek , čím jsem nadobro vyřešil nepříjemný zápach.
V noci na 1. listopadu 1944 jsme byli železničním transportem přeloženi do Trenčianských Teplic, co byly lázně. V Trenčínské Teplé nás už čekali vozidla, které nás ta přepravily. Bylo tu dost hotelů, které v náš prospěch uvolnily jiné jednotky, takže jsme byli ubytováni velmi příjemně. Přestože jsme měli dobrou a bohatou stravu, i tak jsme si ji ještě vylepšovali u místního lahůdkáře - šunka, sýr, víno, čokoláda - zkrátka byli jsme tam vítanými zákazníky. Dokonce jsme si tu dopřáli i cukrárnu ...
Začátkem listopadu 1944 začaly naše první bojové nasazení na Slovensku, a sice proti partyzánům. Začali jsme slibně už prvním zátahem, za který náš velitel, jeden Feldwebel a jeden Jäger z naší jednotky, obdrželi EK II. Co přesně se tam stalo, jsme se nedozvěděli - věděli to jen zúčastnění a ti byli zavázáni mlčenlivostí. Tak to bylo zařízeno - žádná nasazená skupina zveřejněny podrobnosti, tedy nejpřísnější utajení. Nějaká podrobnost tu a tam prosákla nanejvýš čistě náhodně, od důvěrného kamaráda!
15. listopadu přišla na řadu naše četa. Vzbudili nás o 4. hod. ráno, rychlá káva a chléb s džemem, abychom nešli ven celkem nalačno. Měli jsme v blízkém okolí vypátrat partyzánskou skupinu. Čistou náhodou jsme hned dopadli jednoho, který vyhledal ve vesnici krejčího, aby si dal něco našít na blůzu. Měl smůlu. Později jsme narazili na skupinu asi 20 partyzánů, z čeho se vyvinula srážka a přestřelka. Zvlášť kulomet byl nepříjemný a přinutil nás ke krytí - prakticky nás přibil k zemi.
Nato říká náš poručík: "... ten kulomet musí pryč!"
Moje družstvo zajímalo pro ten účel nejvýhodnější polohu, teď už jen visela ve vzduchu otázka, kdo to udělá?
Feldwebel mi upřesnil: "Jäger, podnikněte něco!"
Moje družstvo tvořili zatím vojáci bez hodnosti, proto jsme se v jejím vedení týdně střídali, abychom nabírali zkušenosti. Ten den jsem vedl družstvo já a měl jsem velet. Bylo mi velmi zatěžko pověřit některého z kolegů potenciálně smrtelným úkolem a protože jsem byl dobrý ve vrhání granátem, troufl jsem si na tu věc. Odložil jsem stranou všechny nepotřebné věci, vzal s sebou jen ruční granát a revolver, a poprosil kolegy o krycí palbu. To znamená, že zatímco naši Jágr ostřelovali kulometné hnízdo, já jsem se připlazil na vzdálenost 30m. Pak jeden hod a bylo to ... když jsem pak přišel k zneškodnění kulometu, bylo mi z toho pohledu na zvracení.
Pokud člověk na protivníka jen z dálky střílel, neviděl účinky palby a nevěděl, jestli ho zranil, nebo zabil.
Jednoho člověka jsem tam přímo zabil, 4 dalších jsme zajali a někteří využili situaci na útěk ... pak jsem spatřil ještě jednoho, v kožené bundě, jak se snaží o útěk. Začal jsem ho pronásledovat, vzájemně jsme jej ostřelovali, když najednou odhodil tašku. Pak mu došly náboje a vzdal se.
Jelikož jsem si zapamatoval místo kam tašku hodil, donesl jsem ji našemu šéfovi, který ji dále předal šéfovi roty. Zbytek jednotky nás později pripochodoval na naši podporu.
Jak se později ukázalo, ukořistil jsem vynikající úlovek - byl to sovětský kapitán, jako kurýr s důležitými podklady. Jakkoliv, dozrál jsem i já na EK II, který mi byl, spolu s poručíkem a ještě mými 4 kamarády, udělen 29. listopadu. Bylo mi uděleno zvláštní volno, které jsem však nevyužil.
Mladý chytil kurýra - kapitána, to se ještě u naší jednotky nestalo!
Jak se však při výslechu zajatce ukázalo, bylo to trochu jinak a ze Sověta se vyklubal Čech z Brna. V naší jednotce také sloužili spolubojovníci z Brna, jeden z nich dokonce bydlel na stejné ulici jako zajatec, i když se předtím neznali.
Několik poznámek k Čechům: Hned po vypuknutí slovenského povstání byli verbováni dobrovolníci i v Protektorátu Čechy a Morava. V Protektorátu byly po obsazení ponecháni čeští vojáci, aby plnili úkoly při udržování pořádku (pozn. překl. - Č.vládní.vojsko). Teprve po atentátu na protektora Heydricha, který spáchali agenti SOE z Londýna, bylo toto vojsko rozpuštěné. Tito vojáci byli vycvičeni, potřebovali zaměstnání, tak byli na Slovensko přeneseni třemi cestami. Na jedné takové akci při odhalování "prevlňovania" českých posil povstání jsem se také podílel. Šest nás "vyzvedli" při prvním noclehu už na slovenské půdě, ale přibližně stejnému počtu jejich kolegů se podařilo uprchnout a dále páchat záškodnickou činnost. Naše jednotka vystřídala v Púchově strážní službu železnice, protože zde vybuchly dva nákladní vozy s municí a porouchanými náklaďáky a rozpoutala se divoká přestřelka. Toto vnímali vážně dokonce i železničáři a místní obyvatelé a hlásili to na nejbližším partyzánském velitelském stanovišti. Byli užaslí z toho, co to přišla za skupinka z Protektorátu. O všem byla naše jednotka dobře informována ...
Střídání stráží železnice byly příslušníci 178. divize lidových granátníků, kteří byli ze střídání velmi potěšeni a brzy je přesunuli na západ. Později jsem se dozvěděl, že byli použití v prosinci 1944 při Rundstetovej ofenzívě proti americkým jednotkám ...
Ještě v listopadu jsem byl s několika spolubojovníky převelen na východ do Tokajské oblasti na řece Tise, kde oproti nám "tábořili" Rumuni. Nyní byli pod sovětským velením, ale velmi živo na tomto úseku fronty nebylo ...
V druhé polovině prosince byla sestavena z ynaší jednotky malá skupina v civilu, jejímž úkolem bylo zatýkat partyzány, na které byl vydán zatykač. Dopadly jsme jednoho.
V lednu 1945 mě převelili jako instruktora blízko k hranicím s protektorátem, do Sekule na Záhorí (tzv. Schutzzone), kde byl výcvikový tábor. Školil jsem Slováků v dovednostech, které jsem sám pochytil jen před pár měsíci.
Začátkem února jsem byl přidělen k jedné bojové skupině jako tlumočník z maďarštiny. Šlo o pokus dostat se k obklíčené Budapešti ze severu, když předtím selhaly ty ze západu. Sověti zde však byly příliš silní ... Naše bojová skupina se skládala pouze přibližně z 500 mužů, německých i maďarských, s třemi útočnými děly Sturmgeschütz. Po počátečních úspěších se zastavil i tento postup. V polovině února to Budapešť vzdala!
Naše jednotka - ve velikosti slabého praporu - byla vývojem organizačně rozdělena na bojovou jednotku v Trenčianských Teplicích, záložní a výcvikovou jednotku v Sekulích a velení v Prešpurku.
Na konci března se přiblížily sovětské a rumunské oddíly k Prešpurku. Jelikož město bylo prohlášeno za pevnost, mělo být proti nepříteli bráněno. Zpočátku se počítalo i s naší jednotkou, od tohoto plánu se však nakonec upustilo. Jak jsem později po návratu domů po skončení války zjistil, leželo velké množství munice v Horském parku. Park byl z toho důvodu i uzavřený a já jsem se tam při jedné procházce neplánovaně ocitl, nevěda o této uzávěře. Ruské stráže mě však odtud velmi rychle vykázaly ...
Vraťme se však k dubnu 1945. Sověti pronikli severně od Prešpurku přes Malé Karpaty na západ, a tak jsme se ocitli v bezprostředním ohrožení. V spěchu jsme vyklidili a opustili náš tábor. Ponechali jsme si jen nejnutnější malou polní výbavu a zbytek zavazadel byl naložen na náklaďáky a koňské povozy.
Směr našeho dalšího pochodu byl Protektorát, přesněji Jihlava a cílem městečko Třešť. Počítali jsme is hlubokými ruskými tankovými průniky a byli na ně připraveni - nafasovali jsme množství pancéřových pěstí a ručních granátů. Náš ústup do cíle proběhl rychle, přes jižní Moravu - Mikulov a Znojmo, jen s jedním přenocováním. A tedy to byly dva pochody po 60km, což bylo pro nás - nebyli zvyklí na dlouhé pěší přesuny - dost namáhavé a vysilující. Naštěstí jsme měli horské boty (Bergschuhen), z nichž jsme neměli žádné otlaky, ačkoli byly tyto boty těžké.
V Třešti, který se jevil jako čistě české městečko, byli přijati Slováci z naší jednotky srdečně, oslovovali jejich "naši chlapci". Celá naše jednotka byla oblečena v slovenském uniformách.
Objevily se mezi námi i tři Češi, kteří se již hráli na partyzány, ale chyběly jim zbraně. Nechyběl jim však skvěle vybudován bunkr i s lehátky! Velmi jsme jim ho vychválili. Od tohoto nečekaného "přátelského setkání" si zjevně slibovali vítány získání zbraní a munice za potraviny. Naši Slováci však nyní neměli pro ně nic nazbyt, patřily totiž ke skupině, která se cítila v bývalém společném státě s Čechy jako ta oklamaná ... Naoko jsme s tímto výměnným obchodem souhlasili, rádoby partyzáni však byly vzápětí zatčeni, samozřejmě už "v závětří" mimo zvědavé pohledy civilistů.
Zdrželi jsme se tu jen krátce, a pak jako všech mých Slováků odveleli do Prahy, jsme se přeskupily na menší skupiny určené na partyzánský boj a diverzní působení v týlu nepřítele. Vpád nepřítele v té době už byl nezvratný - z východu Sověti a ze západu Američané.
S mojí malou skupinou jsme se přemístili na Šumavu. Dobře jsme se zařídili v jedné lesní chatě - zřejmě turistické útulni. Byl střed dubna a stále ještě dost sněhu. Očekávali jsme zbraně, munici a proviant, které jsme podle přesných plánů hodlali zakopat na různých místech, abychom mohli v brzké době diverze působit. Naše velení počítalo se s tím, že Sověti obsadí území bývalé Č.SR, řízky postupem od západu se tam však ocitli i Američané, kteří obsadili západní části Čech po linii Karlovy Vary-Rokycany (u Plzně)-Č.Budějovice. Toto bylo pro nás nové - boj s Američany.
Jakmile byly tyto přípravy s bojovým materiálem ukončeno, zůstala na tomto místě jen malá skupinka z naší jednotky. Toto místo bylo výborně umístěno, mohli jsme se zde pokaždé vyhnout postupovým směrem armád a ukrýt. Větší část našeho oddílu byla odvezena náklaďák směrem na Brno, kde jsme se ještě zúčastnili nasazení při Rosicích. Toto byla naše poslední akce v této válce. Toto okolí mi nebylo zcela neznámé, bylo to blízko známého závodního Masarykova okruhu, kde jsem s otcem před válkou chodíval na závody aut - otcovými sportovními hrdiny tehdy byly Rosenmeyer, Nuvolari, Caracciola. Na tomto frontovém úseku byl poměrný klid, ani Sověti velmi netoužili po hrdinské smrti tak blízko konce války, tak jak se stále dělo na berlínském frontě a na ostatních úsecích v dobývání Německu, kde utrpěli gigantické ztráty. 28.dubna však bylo Brno zabrány a my jsme byli opět na ústupu - na Šumavu.
Před Jihlavou jsme ještě narazili na zádržné patroly Waffen SS, která nás chtěla poslat zpět na frontu. Vytasili jsme hned proti těmto třem výrůstkem naše zbraně, tak raději odtáhli, aniž nás dále obtěžovali. V jedné obci západně od Jihlavy jsme se chtěli, jak se říká scivilizovať, tak jsme si začali pro každý případ obstarávat výměnným obchodem s Čechy potraviny, civilní oblečení, cigarety a sladkosti. Pro všechny případy jsme ale postavili stráž ... Na tomto úplném sklonku války už ale myslel každý na sebe a to se nám také stalo osudným. Při jednom takovém směnném obchodu s Čechy, kteří s námi žertovali na téma neodkladného konce, se začaly do civilu převlékat i naše stráže. Najednou se objevily partyzáni a stačilo jim jen - nás posbírat. Na nějaký odpor se nedalo ani jen pomyslet, zbraně jsme měli kdesi odloženo. Zuřil jsem v duchu na sebe - takový debakl!
Jeden Čech mi říká :"... neboj se nic, nic se vám nestane, potřebujeme jen vaše zbraně. "
Byl jsem z toho dost zmatený, protože oni byli na sudetských Němců ostří. Mohli nás na místě zastřelit ...
Po dvou dnech nás tedy předali Sovětům a ocitli jsme se v zajateckém táboře u Českých Budějovic. Bylo 3.května 1945. Bylo zde kolem 3000 zajatců, Němců, Maďarů, ale i vlasovci, utáboření na hlídaném prostranství pod širým nebem. Přes den už bylo celkem teplo, ale noci ještě byli chladné. Jídlo bylo mizerné, ačkoli v Protektorátu bylo uskladněno hodně "říšských" zásob. Rusové uspokojovaly nejprve svou poptávku. V prvních dnech jsme slyšeli hodně střelby, a často jsme myslievali nato, kdy přijdeme na řadu. Avšak Rusové stříleli hlavně vlasovci, i to jen tak, jak se říká, od mostu doprosta, když měli chuť a náladu. Pro Sověty byli tito zrádci, na kterých se nepoužije žádný pardon.
Vše nakonec dopadlo tak, že Sovětský svaz akutní potřeboval lidskou pracovní sílu na obnovu své válkou zničené země. Na konci května se v táboře hledali zajatci s ruskými jazykovými znalostmi, aby fungovaly jako tlumočníci. Samozřejmě jsem se přihlásil, doufajíc v získání o něco větší volnosti i více prležitostí, jak se dostat mimo tábor, a nakonec - snad utéct. "